Neprokrastinuju, nýbrž jsem!

Tak jo. Přiznám se. Trochu teď na blog kašlu. Nedělám to záměrně. Mám totiž asi dalších milion věcí, co musím stihnout. Jenže pořád mi to nějak nejde. Asi jsem si nevybrala nejvhodnější chvíli, zrovna teď bych měla publikovat alespoň jeden článek denně. Sakra! Přece jen je ta soutěž Mamablog roku, že jo…

Pokusím se proto trochu obhájit tu delší pauzu…neprokrastinuju, ale snažím se přežít! Abych byla upřímná, každý večer padám na hubu únavou. Já jsem totiž neporodila dítě, jak by se mohlo zdát, nýbrž klíště.

 

 

Matylda se drží zuby nehty a jakmile se vzdálím byť jen na chvilku, řve až se hory zelenají. Nebýt šátku, musela bych na uších permanentně nosit sluchátka alá Otík z Vesničky mé střediskové…asi nemusím moc zdůrazňovat, že bych nečekala na žně a k Turkovi by šla okamžitě.

 

 

Můj den vypadá asi tak, že mě ráno probudí jedna z mých krásných dcer. Pokaždé je překvapení, která se vzbudí dřív. No a pak už to jede…přebalovaní, krmení, převlékání poblitých či jinak ozdobených svršků, vaření co nejrychlejších jídel, uklízení poházených hraček, stlaní věčně rozestlaných postelí, venčení psa i dětí, schovávání bonbónů, vytahování nacucaných klíšťat, sterilování lahví i duše, praní a sušení, skákání na trampolíně, zodpovídání záludných otázek, no kdybych to měla vypsat všechno, byli byste tu do večera…zkrátka pořád dokola, každá máma asi ví.

 

 

Do toho já bláhová píšu blog, knihu, vyrábím ozdobný zrcadla, maluju obrazy, jenže všechno dělám tak napůl, možná ani to ne, spíš z jedné třetiny. Do blogu jsem nepřispěla celých 14 dní, v knize pokračuju tempem přibližně 4 řádky za den, zrcadlo jsem zatím nevyrobila ani jedno a obrazy nevalné kvality mám dva, zbytek pláten na mě kouká smutně z poza rohu. O údržbě sebe samé snad raději pomlčím, zachraňuje mne snad jen fakt, že žijeme na vesnici a kromě sousedů většinou nikoho nepotkávám. Chudáci sousedi…

Pak jsou také věci, které bych chtěla dělat, ale ty ani nemá cenu vypisovat. Můj den má jen 24 hodin, přestože bych jich potřebovala alespoň 72. Nezbývá mi než se smířit s tím, že nebudu blogující matkou roku, nebudu dokonce ani matkou roku, budu prostě jen matkou. A víte co, přestože je to teda masakr, je to vlastně i celkem fajn! Víc už bych toho stejně nezvládla 😉